Cestujete s námi – Marsa Alam

Noční let, který trval necelé 4,5 hodiny, operovaly Smartwings. Seděla jsem v uličce, za což jsem byla vděčná. Byla jsem schopná se jen opřít, klapky na očích a odpočívat. Na spánek jsem se těšila až v destinaci. V letadle jsem obdržela další formulář, který jsem musela vyplnit. Po velmi brzkém ranním příletu do Marsy Alam mi místní názorně ukázali, proč mají tak skvělou pověst. Všude cedule, že vstupní vízum je 25 USD, mám v ruce 25 USD, dávám pánovi 25 USD, aby mi jej nalepil do pasu, ale velmi suverénně mi tvrdí, že to je 25 EURO, že musím ještě 5 USD doplatit. V rozespalém módu vyndávám 5 USD a hledám důkaz jeho tvrzení. Marně. Zkusil to, a poněvadž jsem těch 5 USD měla, smůla.

S lehkou pachutí po obdržení razítka v pase nacházím svůj kufr a hledám delegáta, který mě dopraví až do hotelu. Mladý muž, který se velmi snažil mluvit česky, ale já měla problémy jeho snahu ocenit, mi vysvětlil, že takto to bohužel chodí. Nasedla jsem do autobusu a čekala na další účastníky zájezdu, než bude možné vyrazit do Pickalbatros Sea World. Cesta z letiště do hotelu zabrala cca hodinu. Tedy příjezd k recepci hotelu byl po osmé hodině ráno. Na pokoj jsem měla nárok až po 14.00. Naštěstí mi umožnili se převléknout do něčeho volnějšího, dostala jsem náramek na snídani a vyrazila nasávat sluneční paprsky na pláž.

Relativně nový hotel, otevření 2018. Na zeleni zatím intenzivně pracují, ale i ty palmy potřebují svůj čas, než vytvoří příjemný stín. Zato s bazény zde byli velmi štědří. Když započítají každé brouzdaliště pro děti, nabízí rezort 17 bazénů. Některé vyhřívané, některé malé, jiné jen na oko a dobrou fotografii.

Jídlo se podává od brzkých ranních hodin do velmi pozdních večerních. Pro mě je nejdůležitější snídaně, lehký oběd a večeře. Ale velká část dovolenkářů byla snad „naložená“ v barech, restauracích a stále něco konzumovali. Pro malé děti ideální. Dospělí by tak často jíst asi neměli. Plně chápu, že většina lidí hlásí po návratu z dovolené, že přibrali nějaké to kilo. Jídlo bylo pestré a chutné. Každý měl šanci si vybrat a být spokojený.

Na první pohled není úplně jasné, zda vstávat o půl třetí ráno, jet 3,5 hodiny mikrobusem na jih do přístavu, poté plout 2 hodiny na moři stojí za ten zážitek. Stojí. Je to sice náročné, i to samotné plavání s delfíny, protože tam není jen jedna výletní loď s turisty. Lodí je tam více a většina lidí je v moři. Když už jsem se nasoukala do neoprenu, nikdy předtím jsem nešnorchlovala, a najednou jsem ležela na hladině a pozorovala ty úžasné tvory, jak se prohánějí pode mnou, dojalo mě to. Jen je pozorovat, jak tak spokojeně v hejnu plavou, malí i velcí, neřeší množství lidí, vyhýbají se jim, tak oba dva ty „ponory“ stály za to. Ten druhý, po obědě, je hlavně o potápění ke korálovému útesu, kde se to hemží neskutečně barevným životem.

Večerní organizovaný výlet, kdy stačí být v domluveném čase na recepci a průvodce si účastníky z jednotlivých hotelů vyzvedne. Městečko má svoje kouzlo. Přestože byla velká část obchodů uzavřena, nebyl tam onen shon, jako tomu bývalo před covidem, zanechalo to ve mně pocit, že bych tam klidně zvládla být i déle jak 2 hodiny. Musí se smlouvat. Všude. Je to otravné, ale bez toho bych zaplatila mnohem více, než jsem byla ochotna. A co jsem si koupila? Místní mince, staré a již neplatné. Jsou ochotni prodat cokoliv a já je nutně potřebovala do své sbírky a na výměny.  

Organizovaný výlet ve skupině vs. soukromý s průvodcem jen pro sebe. Sice dražší, ale ne až tak o moc a mnohem lepší. Ptala jsem se na spoustu detailů, které si ve skupině položit nedovolím, protože nechci zdržovat. Přístav, stará mešita a kostel byly dominantami výletu. Došlo i na nákupy, tentokrát čaje, koření, bylinky. Dále na zastávku v kavárně Morgana, kde jsme si s průvodcem dali kávu s kardamomem.

Na čtyřkolkách jsem byla při mé první cestě do Egypta, a tak jsem dlouho váhala, zda půjdu znovu. Nakonec jsem si to zpracovala a vyrazila jsem. Je to dlouhé. Pro některé krátké, ale mi to přišlo až moc dlouhé. 2 hodiny čisté jízdy plus zastávky – tu u pouštní krajiny, tu u moře, kde jsou obří mušle či na západ slunce. Celkový dojem dobrý, protože ty výhledy a místa by bez té čtyřkolky nebylo možné navštívit. Proto jsem ráda, že jsem vyrazila. Největší zábava byla v té jejich apatyce. Místní s velmi vtipnou češtinou poňouká se slovy „čichaj, moc pěkné“ k nákupu jejich produktů.

Předposlední večer jsem absolvovala PCR test, abych mohla odletět domů. Poslední večer dorazil výsledek, který mě uvrhl do státem stanovené 10denní karantény na pokoji. Hned jsem volala na ERV pojišťovnu, nahlásila vše potřebné a začala řešit situaci doma a v práci. V hotelu se o mě starali, jak nejlépe mohli. Nosili mi jídlo, protože měli pocit, že když už nic nemohu, tak mě alespoň vykrmí. Proto jsem již třetí den zrušila donášku obědů a večeří. A i tak jsem měla zbytky ze snídaně, které jsem dojídala v průběhu dne. Na balkoně jsem si udělala útočiště a trávila celé dny na slunci. Občas zavolal doktor, kterému jsem řekla, že žádné příznaky nemám. I díky tomu rozhodl, že mohu podstoupit další test už po 8 dnech. Když mi 10. den karantény volal zástupce pojišťovny, že jsem negativní, ale že mám hodinu, abych zabalila, odhlásila se z hotelu, vytiskla všechny papíry, že mi objednal taxi na letiště, že letím domů s přestupem v Mnichově, začala jsem intenzivně rychle balit, abych to letadlo stihla. A vyloženě se těšila domů.

Týdenní pobyt pro nasátí dostatečného množství vitamínu D, mořského slaného vzduchu, prohlédnutí památek či prožití něčeho intenzivního je málo. Prodloužení pobytu jsem přijala, ono mi nic jiného nezbylo. Díky pojišťovně jsem se nemusela o nic starat, uhradili lékařskou péči, prodloužení pobytu v hotelu, dopravu na letiště i novou letenku s Lufthansou do Prahy. Měla jsem štěstí, že průběh byl kompletně bez příznaků. Až následný test na protilátky po 3 týdnech v Praze potvrdil, že jsem opravdu covid prodělala a vyvrátily se moje pochyby, že test byl falešně pozitivní. Každopádně, příště rovnou 14 dní.