Cestujete s námi – Pantanal

Ráno vyrážíme směr Pantanal. „Jak je to daleko?“ ptám se. „Kousek, něco jako přes půl republiky.“ odpovídá kamarád. Jedeme a tu vidíme opeřence jménem nandu (podobá se ptákovi emu). Míjíme staré auto, u nějž stojí místní prodavači dračího ovoce. Projíždíme kolem pastvin, kde jsou bílé a pak i černé jalovice. Vidím přejetého pásovce, nosála i mravenečníka obrovského. Na jejich výskyt nás upozorňují cedule podél silnice. Tu se před námi vynoří obrovské hory, mají takový tvar, jako kdybyste měli hromadu ornice a vidlemi z ní kus odkrojili. Prostě takový okousaný tvar. Podél naší cesty se objevují rostliny se zvláštními plody a keře s drobnými bílými květy a lichozpeřenými listy. Vyskytují se zde opice. Projedeme kolem zajímavých rostlin s jemnými žlutými květy a tu na stromech vidíme obří vosí hnízda. Dále podél silnice spatřujeme podivné chýše.

Proletí nad námi kondor s červenou hlavou a my konečně zastavujeme u mokřadu, kde pozorujeme ptactvo a vodní rostliny. Jsou tu dva druhy ibisů, dva druhy volavek a slípky. Pak narážíme na kapybaru pasoucí se u cesty. Další tři nám přechází přes silnici. Kvůli pracím na cestě stavíme a já si fotím zajímavé rostliny vypadající jako zimolez. Některé druhy jsem nikdy v životě neviděla. Fascinují mě sruby z rákosí, čáp s velkým zobákem a jeleni. Máme namířeno do pousady Santa Clara, kde se chceme ubytovat. Přes řeku Paraguay si zajíždíme o něco dál pro ethanol, protože nikde u našeho cíle není čerpací stanice. U cesty nás upozorňují značky na výskyt luskounů a tapírů. Jedeme přes louže, prší a vidíme krásnou duhu, pnoucí rostliny tvořící bunkry, nad nimiž poletují tukani. Jedeme po nezpevněné cestě, auto se otřásá až padají lusky z palubní desky. U menšího jezera najednou vidíme plno ležících kajmanů s otevřenou tlamou. Do auta se nám však dostává plno komárů, zuřivě je zabíjím mým deníkem, takže v zápiskách mám i stopy krve. Tu vidíme plno malých ptáčků se sytě červenou hlavičkou.

Přejedeme přes řeku Rio Abobral a proletí nad námi hejno zelených papoušků. Najednou na horizontu vidím něco a křičím, že je to asi želva. Ve skutečnosti je to však hlava buvola, který se před námi za chvíli zjeví v celé své kráse. Auto je plné komárů, kromě nich venku poletují i velké zelené vážky. Jedeme kolem Santa Clary ohraničené plotem a branou ozdobenou koly od vozů. Ta je ale zamčená. Jedeme kus dál kolem usedlosti, kde mají psy. Nakonec se vracíme a prostě odendáváme řetěz z brány a jedeme dovnitř. Kamarád se trochu bojí, že na písčité cestě zapadneme. Projedeme kolem další usedlosti, kde běhají krocani a slepice kousek od podivného satelitu, který vypadá jako kostra deštníku. Vyjdu z auta a ptám se, kde je Santa Clara. Starší paní a hubený vrásčitý stařec ukazují, ať pokračujeme v cestě rovně. Jsou před námi ale další vrata. Váháme. Děda ale jde a otevírá je a pobízí nás ať jedeme. I navzdory křižovatce vrásek na jeho tváři má příjemnou mladou jiskru v oku.

Přijíždíme do cíle. Vcházíme na zahradu plnou sošek žab, ptactva, papoušků a hus... Setkáváme se s černovlasým od pohledu temperamentním mužem, který nám vysvětluje, jak to tam chodí. Prudce gestikuluje a působí dojmem dobrého obchodníka. Nabízí nám ať tam dvě noci přespíme, uvidíme krásy mokřadu a dostaneme i najíst. Zůstáváme tedy tam a v 18:00 máme sraz s ním a jeho kamarádem Tonym, který je člověk korpulentní postavy a působí mile a sympaticky. Pozoruji papoušky, co se krmí zrním. Fascinuje mě síla v jejich zobáku. Kamarád mi říká, že by mi klidně mohli ukousnout prst. Ubytováváme se v chatce, kde to voní dřevem a je tam veliký hic, protože klimatizace nefunguje. Dveře jsou opatřené takovými molitanovými válci, kvůli hmyzu a teplu. Jdou blbě zavírat a samozřejmě nám do chatky nalítá plno komárů. Zuřivě je zabíjím a působím tak všude rudé fleky od krve.

Po chvíli se vydáváme s místními na projížďku, kdy sedíme na střeše auta. Spolu s námi jede i rodina s malým pihatým klukem. Pocházejí z města 120 km vzdáleného severně od Sao Paula. Z města, které bylo zajímavé tím, že se tam vyrábí boty, které nám muž ukazoval. Jeho jméno bylo Renáto, ona se jmenovala Renata a pihatý kluk Samuel. Jedeme přes rovinatou krajinu. Jedná se sice o mokřad, ale některé části na mě působily jako prérie. Rok před naší návštěvou tuto oblast postihl požár. Zapadá slunce a solitérní stromy v krajině vrhají dlouhé stíny. Vše má zlatavý nádech. Vidíme různé ptactvo, pak přes cestu přeběhne pásovec a také dva hadi, údajně kobry. Strašně nás štípou komáři, proštípávají i naše oblečení. Stříkám se repelentem a bez zeptání jej stříkám i na Renátu a ostatní osazenstvo střechy, čemuž se smějí. Nejhorší situace je, když auto jede v blízkosti louží, tam jsou celá hejna komárů.

Dále vidíme také sovu. Po návratu zpět jsme povečeřeli kuře, v nabídce byly i těstoviny či výborné škvarky ze sumce. K pití nám dokonce dali místní nápoj z limetek jménem caipirinha. Jídlo bylo ve velkých nádobách na kamnech. Večer se jdu podívat na tapíra, který je prý rok starý a chodí jíst ovoce, jedl zrovna meloun. Krom něj bylo k vidění hejno zelených papoušků, lišky a prasata jménem pekary. V noci nám moc nejde spát, neboť je strašné horko, opravdu děsné a hodně nás svědí kousance od komárů, kterých máme opravdu nespočet. Na nohách mám jeden vedle druhého. Pozdní večer trávím tím, že si čtu o nemocech přenášených komáry a o tropických rostlinách. Dočítám se, že někdo štípance potírá cibulí, jiný nedá dopustit na zubní pastu. Funguje prý taky bez opodstatnění takzvaný staročeský křížek, že se přejede nehtem po štípanci do tvaru kříže. Zkouším to, ale nic nepomáhá.

Kdyby mi někdo řekl, že na svoje třicátiny budu v mokřadu jménem Pantanal plout v lodi mezi kajmany, pozorovat kapybary, papoušky a opice, řekla bych si, že se asi zbláznil. To vše se však událo.

Vyrazili jsme opět na střeše auta do útrob mokřadu. Začalo trochu pršet. Tony si prozpěvoval „Purple rain, purple rain...“ Fascinovali mě fialové zářivé kvítky na bahnité cestě. Po chvíli jsme zapadli v bahně. Chlapi si s tím však poradili, nalámali větve a nacpali je pod kolo. Po chvíli auto za řevu doslova vylítlo z bahna jako raketa. Dostáváme se k řece Rio Abobral, kde plujeme na loďce opravdu mezi kajmany a rostlinami podobnými vodním hyacintům. Na břehu se pasou kapybary a poletují tam zajímaví opeřenci, například volavky, tukani a papoušci. Výjimkou není ani výskyt hadů. Pak dojedeme k další řece, sbírám si tam velmi zajímavé robustní mušle i mušle podobající se slávkám. Po chvíli mi Ondra přináší zajímavé chlupaté lusky. Byla to vše opravdu krásná podívaná.

Odpoledne jedeme s Tonnym prozkoumat další část mokřadu. Cesta má oranžovou barvu a jsou na ní oranžové louže, opravdu nepřeháním. Kolem dokola jsou temně zelené palmy, stromy podivných habitů i oschlé větve obalené liánami a pnoucími rostlinami. Vegetace je skutečně jako v džungli. Atmosféru umocňuje zvláštní nebe, na němž je nad horizontem pruh temně antracitové barvy a nad ním bílo. Vidíme mnoho tukanů, papoušků a jiného exotického ptactva. Dojedeme k lávce, odkud pozorujeme mokřady, na nichž plují žlutavě zabarvené rostliny. S temným nebem to činí zajímavý kontrast. Najednou však začne strašný liják, přesouváme se ze střechy auta dovnitř, ale i během této chvilky jsme stihli komplet promoknout. Okýnko zadního auta nejde zavřít, a tak jej kamarád alespoň drží „nahoře“. Večer se seznamujeme s cestovatelem z Texasu a povídáme si. Večeříme ačokču a další zajímavá jídla.

Druhý den vyrážíme na další pokračování naší cesty směrem k Bello Horizonte. Po cestě pozorujeme kajmany ležící okolo tůní, vodní rostliny a ptactvo. Tu u louže vidím skupinku svítivě žlutých motýlů. Návštěvu Pantanalu bych turistům mířícím do Brazílie opravdu doporučila.