Cestujete s námi – Salvador v Bahia

Následující den neváhám a vydávám se blíže prozkoumat historické centrum ve čtvrti Perouinho. Mám to štěstí, že tu tou dobou zrovna probíhá karneval! Přijíždím opět na Lapa, odkud se proplétám do centra. Míjím nafukovací bazének s černošskými dětmi stojící přímo na ulici a přicházím na prostranství Largo do Cruzeiro de São Francisco, kde se nestačím divit!

Hned se na mě doslova vrhá skupinka prodejců šperků, kteří mě začínají ověšovat svými výtvory! Jeden z nich mi na krku zapne náhrdelník s barevnými korálky, a i přes můj protest za něj nic nechce. Další mi na ruku přiváže onen známý duhový náramek související se Senhor da Bonfim. Ptají se mě, odkud jsem, a jsou velmi přátelští. Samotné náměstí působí upraveně, je plné domů s pestrobarevnými fasádami a pouličních prodejců. Za mnou se tyčí klášter a kostel Igreja e Convento de São Francisco, který je ukázkou brazilského baroka. Spolu s okolními domy je klasifikován jako jeden ze sedmi divů portugalského původu na světě. Zvenku strohý kostel uvnitř překvapí bohatou výzdobou a složitými pozlacenými řezbami, které pokrývají stěny, sloupy i celý strop. Osobně jsem se nikdy s tak bohatou výzdobou nesetkala. Na tento klášter a kostel navazuje kostel Igreja da Ordem Terceira de São Francisco s originální fasádou s manýristickými reminiscencemi.

Minu kříž uprostřed náměstí a přicházím na další velké náměstí Largo Terriro de Jesus. Po pravé straně mám jednověžový kostel Igreja de São Domingos Gusmão s fasádou ve stylu rokoka. Interiér je v neoklasicistním stylu. Hlavní pozoruhodností je strop lodi, který je pokryt malbou o velikosti 173 metrů čtverečních. Autorem je José Joaquim da Roch, považovaný za největšího malíře brazilského baroka. Dílo představuje ráj čili katolickou vizi života po smrti. José Joaquim v představení použil konkávní tvar stropu, aby poskytl představu o hloubce, a o tom, že ráj nemá konce.

Přes palmy tyčící se uprostřed náměstí pohlédnu na samý konec, kde přímo naproti vidím katedrálu Cathedral of Salvador, proslulou pozlacenými řezbami uvnitř, kde se chystám podívat, ale až později. Zatím mě doslova pohltí divoká atmosféra města.

Slyším bubnování, rytmus se nese hned z několika míst, takže rychlým krokem běžím zjistit, odkud pochází. Co se však nestane. Odchytává mě skupinka černochů, kteří předvádějí capoeiru a hrají na tradiční nástroj berimbau. Někteří z nich se dokonce staví na hlavu. Jde o směs tance a boje. Je to zajímavá podívaná. Říká se, že capoeira je taneční boj, maskovaný v eleganci gest, který spojuje hudbu a pohyb těla do harmonického celku. Je založena na afrických tradicích, byla vyvinuta otroky na potřebu obrany.

Berimbau, neboli Hungo (angolská portugalština), je originální smyčcový nástroj původem z Angoly, který udává rytmus boje. Do Bahie byl dovezen angolskými otroky. Lze ho tu i zakoupit, černoši mi jej horlivě nabízí, slouží však spíše jako dekorace nežli nástroj.

Ujdu pár kroků a odchytává mě pán s kreslenou mapkou historického centra a nabízí mi, že bude mým průvodcem. Vzápětí potkávám muže, který mi ukazuje na jednotlivé pamětihodnosti a povídá o jejich historii, jen tak.

Ulice vedoucí z náměstí jsou plné muzikantů a tanečníků. Úzkou uličkou se lidmi proplétám na náměstí Largo do Pelourinho. Tady vidím skupinku pestře oděných muzikantů, kteří pochodují, sem tam se zastaví a divoce bubnují. Lidé kolem tancují a atmosféra je skvělá. V ústech „vedoucího kapely“ vidím píšťalku, takzvané apito, na níž sem tam pískne na znamení změny rytmu.

Stojím přímo před modrým domem Casa de Jorge Amado, v němž je sídlo nadace brazilského spisovatele Jorge Amada, který ve svých románech líčil Brazílii jako pestrou směsici kultur a etnik. Zajímavostí je, že svého času žil i v Československu. Protože je celé náměstí ve svahu, je od domu krásný výhled na celé náměstí až k římskokatolickému kostelu Igreja Nossa Senhora do Rosário dos Pretos.

Centrum, zapsané na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO, vás zaujme koloniální architekturou z 16. až 18. století a značnou koncentrací kostelů. Vyniká mnoha stavbami v renesančním a barokním stylu. Fasády domů hrají všemi možnými barvami, na které si jen vzpomenete. V kombinaci s barevně oděnými muzikanty, tanečníky, lidmi všech možných národností a etnik, tradičními kroji, barevnými bubny a atmosférou vytváří pestrou mozaiku připomínající pohled do kaleidoskopu. Najednou mi jakýsi chlapík začne bezostyšně pomalovávat ruku bílou barvou. Kreslí různé ornamenty. Nevím, o co se jedná. Po chvíli přímo uprostřed náměstí spatřím ženu ve slamáku s doširoka rozpaženýma rukama a nahými bíle pomalovanými zády.

Najednou však můj zrak upoutá černoška v ohromném, monstrózně působícím „kroji“. Na krku se jí pohupují korále velikosti vlašských ořechů, má bílou krajkovou halenu a spodní díl tvoří krvavě rudá sukně gigantických rozměrů střihem lehce připomínajícím některý typ jihomoravského kroje. Jsem šokovaná. Dozvídám se, že se jedná o typický propracovaný kostým Baiana de Acarajé. Je to však víc než kostým, tyto „kroje“ jsou odkazem na africkou historii Bahie. Jedná se o jakousi směs evropských a afrických vlivů. O vlivu evropského baroka svědčí krajkové detaily a více vrstev látky. Šperky zářivých barev a čelenky zase poukazují na africké kořeny.

Nutno podotknout, že z hlediska podnebí Bahie mi tento oděv nepřijde zrovna praktický. O to více, když jsem se dozvěděla, že ženy mají pod onou velikou sukní ještě camino, což jsou bílé bavlněné kalhoty a dlouhou, obvykle bílou, splývavou sukni. Velká vrchní sukně bývá často také bílé barvy a visí přes ni živůtek.

Jako doplněk ženy nosí krajkové vrstvené šátky, často bílé barvy. Každá z nich pak dodá outfitu svůj vlastní osobitý styl množstvím šperků – barevnými korálkovými náhrdelníky, prsteny, těžkými náušnicemi a množstvím náramků. Tradiční oděv je k vidění v celé řadě barev a vzorů, správně jsou však šaty Baianas de Acarajé celé čistě bílé jako pocta afro-brazilskému náboženství Candomblé. Symbolizují tím jedno z božstev známé jako Oxala. Více se lze dozvědět v tamním muzeu Cassa do Carnaval, kde jsou k vidění figuríny v těchto kostýmech. Potkávám ještě několik žen v tomto oděvu. Náměstí Largo do Perouhinho i přilehlé ulice jsou plné obchodů se suvenýry, hudebními nástroji a najdeme tu i galerie plné pestrých, ohňostroj barev připomínajících obrazů. Vchod do jedné z nich je zatarasen samotným prodavačem, který tu leží poklidně na zemi na zádech a dřímá. Napadá mě, co by tomu tak řekli u nás?

Projdu náměstí a ocitám se v úzké uličce, kde mě zaujme krámek, který je od podlahy až po strop plný nejrůznějších artefaktů! Nikde nenajdete kousek volné plochy. Stoly, stolky, košíky, ošatky doslova přetékají nejrůznějšími hudebními nástroji a věcmi, jejichž účel ani jméno neznám. Vítá mě krátkovlasá kudrnatá černoška oděná do šatů se zajímavým geometrickým vzorem. Beru do ruky jeden z nástrojů vyrobený z upraveného nalakovaného rozpůleného kokosu naplněného semeny či korálky. Černoška mi jej posléze vytrhne z ruky a učí, jak na něj správně hrát. Nahlas u toho počítá doby. Nakonec mi předvede skoro všechny nástroje. Je velmi energická. Křičí, přičemž odhaluje plno velkých bílých zubů i s dásněmi a prudce gestikuluje, čímž shazuje nástroje na zem. Když se mi náhodou povede zahrát rytmus, který mi ukázala, nadšeně křičí: „Ííísso!” a tleská.

Prohlížím si nástroj cabuletê. Skládá se z kruhové rezonanční skříňky a úzkého rámu. Na bocích jsou uvázány provázky, na jejichž koncích jsou semena či korálky. Černoška zuřivě otáčí rukojeť v ruce, čímž semena naráží na blánu a působí charakteristický zvuk.

Dál mě zaujme nástroj podobající se uzavřenému ratanovému košíčku s plochým dnem vyřezaným ze sušené tykve. Je plný semen či jiných drobných částic. Jmenuje se caxixi. V západní Africe jej využívají zpěváci vystupující po boku bubeníků. Zvuku se docílí třesením. Změny zvuku jsou vytvořeny změnou úhlu, pod nímž se nástroj třese, zda semena narazí na koš či tvrdé dno. Dle domorodců tento nástroj vyvolává dobré duchy a odhání ty zlé.

Dalším africkým nástrojem je takzvaná kalimba, přezdívaná prstová harfa či palcový klavír. Je dřevěná, dutá a jsou na ni připevněny kovové placaté plíšky. Hraje se na ni tak, že nástroj držíte v rukou a škubáte za plíšky palci. Její předchůdkyní je takzvaná Mbira, podobající se dřevěné desce s plíšky. Hraje se na ni při náboženských obřadech, svatbách a dalších společenských setkáních. Uvažovala jsem o její koupi, nutno podotknout, že všechny nástroje byly velice levné. Odradila mě však rez na plíškách. Bohužel, v žádné jiné části Brazílie jsem se pak už s tímto nástrojem nesetkala.

Dál byly k vidění různé kastaněty (castanholes), tamburíny (pandeiro), džembe (djembé), konga (congas), bonga (bongás) a afro-brazilský buben ataboque vyráběný z místních fialově kvetoucích dřevin rodu Jacaranda.

Velmi dekorativní byly i afoxé – nástroje vytvářené z usušené tykve pokryté sítí, na které je navlečeno nespočet barevných korálků. Obdobou je xequerê, které je menší.

Černoška mi představuje také zajímavé barevné chřestítko, které funguje na principu dřevěné tyčky, na níž je na režném provazu zavěšeno cosi vypadajícího jako víčko, jehož roztočením vzniká velmi výrazný nepříjemný zvuk. Prostě pořádný rachot!

Vrcholem všeho je, když do ruky bere dřevěnou káču, zatáhne za provázek a pak ji mrští o zem a ta se točí a točí.

Tuto černošku jsem nenavštívila naposledy, při druhé neméně energií nabíjející návštěvě se mi představila jako Nadia. Ukazovala tehdy mému kamarádovi, jak hrát na smyčcový nástroj berimbau, což se mu docela dařilo a ona tleskala, a dokonce i na všech čtyřech předváděla capoeiru, což vypadalo trochu jako pokus udělat hvězdu. Mnoho nástrojů působí velice dekorativně, výjimkou není ani ahoko v podobě tyče, kolem níž jsou pevně ovinuty provázky, na nichž jsou přivázány skořápky ořechů obsahující semena. Nástroj je původem z Pobřeží slonoviny. Pěkná byla i již známá dřevěná píšťalka Apito.

Z krámku mířím k římskokatolickému kostelu Igreja do Santíssimo Sacramento do Passo, který je další zajímavou památkou centra.

Za prohlídku stojí trochu vzdálenější katolický kostel z 18. století Igreja Nosso Senhor do Bonfim, který je jednou z nejvýznamnějších architektonických památek ve městě a je s ním spjatý jeden z hlavních náboženských svátků Lavagem do Bonfim. Jde o starou tradici, která se do Bahie dostala v koloniálních dobách. Má podobu průvodu bíle oděných lidí.

Senhor do Bonfim má dle katolické víry podobu Ježíše Krista a v Bahii je uctíván z důvodu svého nanebevstoupení. Fráze „Lavagem do Bonfim“ se překládá jako „Mytí Bonfima“. Jedná se o poselství naděje, svobody a míru.

Odpoledne se nazpět doslova proplétám uličkami plnými muzikantů, tanečníků a černošek hrdě se nesoucích v oděvu Baiana de Acarajé. Sleduji pána ve zvláštním modrobílém plášti a mladého kluka, který začne tancovat sambu s postarší korpulentní dámou, oděnou pouze do krátkého pestrobarevného trička. Tancuje se nejenom na ulici, ale i v zahrádce nedaleké hospody.

Krom bubeníků jsou na ulici i pouliční muzikanti, například muž tmavé pleti, který má na hlavě hnízdo spletené z šedých tlustých dredů připomínajících lana. Hraje na kytaru a zpívá hlasem velmi zajímavé barvy. Opodál vplétá černoška mladé holce do vlasů barevné nitě.

Karneval je tu od pradávna spojován s dobou kulturního, společenského a sexuálního osvobození, kdy se lidé setkávají, a je dovoleno dělat vše. Salvadorský karneval vždy kladl důraz na problematiku konfliktů a byl i jakýmsi protestem proti rasismu. Říká se, že oproti karnevalu v Rio de Janeiru, je autentičtější a běžně sem jezdí lidé z celé Brazílie. Od místního se dozvídám, že vzhledem ke covidovým opatřením není takový jako v minulých letech. I tak jde rozhodně o zajímavou podívanou.

Hned druhý večer se seznamuji s místním člověkem jménem Marcio. Dožene mě na ulici na kole a ptá se, zda si s ním nedám pivo. Proč ne. Má podobu vlídného černokněžníka, na jehož temeni hlavy se pohupuje dred zakončený odrátovaným křišťálem. V Salvadoru žije od nepaměti, a dokonce strávil i několik let na ulici. Stává se mým průvodcem, díky němuž je poznávání kultury o dost zajímavější. Třeba z hlediska kuchyně. Upozorní mě na mnoho roztodivných pochutin, které bych nikdy nesebrala odvahu okusit.

Šli jsme tak jednou po ulici a tu oslovil starší černošku, která z bedny plné plastových lahví vytáhla dva úzké sáčky se zmrzlým obsahem. Šlo o takzvanou geladu – zmrzlinu. Jí se tak, že se odkousne spodní igelitový roh a obsah se vycucává. Samotná příchuť je také netradiční, on si vybral amarant, což je rostlina, jejíž semena mají oříškovou chuť. Já zvolila příchuť o trochu známějšího chlebovníku. Jednou mě na pláži oslovili dva černoši s nabídkou jídel na letáčku. Ukázala jsem na název acarajé a aniž bych jej chtěla, zajímalo mě, oč se jedná. K mému zklamání zanedlouho přišli a na tácku mi přinesli nevábné jídlo, které vypadalo jako nasekaná orestovaná játra. V letáčku mi ukázali na ten nejdražší chod a dožadovali se peněz. Dopadlo to tak, že jsem s nimi šla k jejich bufetu a tam vše vysvětlila černošce, která jídla připravovala. Nejde o nějaký nobl bar či bufet, jedná se o obyčejný stolek, na kterém mají černoši pár hrnců. Na jiné pláži jsem později jídlo s názvem acarajé ochutnala. Černoši mi tu dali tácek plný koulí z orestovaného těsta s pastou mně neznámé chuti a sušenými krevetami. Šlo o velmi syté jídlo.

Minibufety s acarajé jsou k vidění na plážích i ulicích, jde o místní „street food“. Jedná se původem o západoafrické tradiční jídlo, ve kterém se mísí typické jednoduché a syté ingredience a výrazné chutě místních východobrazilských přísad.

Acarajé nemusí mít vždy tvar koule, setkala jsem se i s placičkami z tohoto těsta, z nichž vytvářejí přeplněné sendviče. Recept není jednotný, a ne všude bude mít jídlo stejnou chuť.

Koule jsou uplácané z těsta, jehož hlavní surovinou je luštěnina „black-eyed peas“, jež se namáčí, aby změkla a dala se rozmačkat. Někdo by řekl, že jde o fazoli, jiný že o hrách, přesně jde však o poddruh vigny, rostliny Starého světa, domestikované v Africe, a někdy je jednoduše nazývána cowpea. Do těsta se vmíchávají mleté krevety, koření, cibule, sůl a pepř.

Po formování požadovaného tvaru se acarajé smaží na oleji tmavě červené barvy. Jde o speciální druh palmového oleje zvaný Dendê, který spolu s těstem z vigny vytváří klíčové ingredience této speciality. Místní lidé jsou přesvědčeni o tom, že je olej zdravý. Potraviny, které jej obsahují, využívají při náboženských obřadech a tradicích. Někteří věží, že Dendê omlazuje tělo a prospívá duši. Tmavá barva není důvodem k pochybám, zda jde o přepálený tuk. Nejedná se o klasický palmový olej z palmových jader, ale o variantu z červených palmových plodů, díky níž má tuto barvu přirozeně. Nebyl to však jediný olej, se kterým jsem se setkala. Marcio s sebou nosil babasso olej ze semen stejnojmenné palmy. Tvrdil, že má léčivé účinky.

Náplní sendviče může být pasta z manioku či okry (ibiškovec jedlý), salát z rajčat, cibule, koriandru, chilli olej a kořeněné krevety. Další variantou je caruru – pasta z okry a kešu ořechů či vetapá – pasta z maniokové mouky, mletých arašídů, mletých kešú, krevet, kokosového mléka papriky a oleje Dendê.

Dalším podivným jídlem byla takzvaná abará, kterou jsme spolu s Marciem zakoupili rovněž od černošky na ulici. Složením náplně se podobá acarajé. Jde však o zdravější formu, jelikož se tento pokrm namísto smažení vaří v páře a náplň je zabalená v banánovém listu. Toto jídlo bych chuťově přirovnala ke směsi kuskusu zabalené v listu chutnajícím jako mořská řasa.

Další zajímavostí je takzvaná moqueca. Jde o „guláš“ z masa různých druhů ryb a krevet v kombinaci s kokosovým mlékem, palmovým olejem Dendê, limetkovou šťávou a různými druhy zeleniny například rajčat, paprik, cibule, česneku, jarní cibulky, zázvoru. Tento pokrm byl připravován původními obyvateli, přidáváním kokosového mléka jej obohatili portugalští kolonisté a olej Dendê začali přidávat afričtí otroci. Moguecu jsme ochutnali, překvapil mě způsob jeho servírování. Jídlo donesli v „kotlíku“, kde se ještě vařilo a bublalo.

Občas mě vyšokovala kombinace různých jídel. Například v tržnici přede mnou přistál talíř, kde byla hromádka rýže, špaget a hnědé omáčky plné fazolí. Celkově je však kuchyně v Bahii velmi rozmanitá, vliv Afriky se tu rozhodně nezapře.

Svoji nespornou roli hraje exotické koření, které se sem dostalo díky otrokům z Angoly, Mosambiku, Pobřeží slonoviny a dalších států, a dává pokrmům zvláštní nádech. Kuchyni dominuje palmový olej, sušené krevety, arašídy a papriky. Najdeme tu dokonce i jídla, která mají svůj původ přímo v otrockých čtvrtích. Zajímavá je souvislost mezi vařením a náboženstvím. Mnoho potravin se využívá zároveň jako oběť pro takzvaná orixás, což jsou nadpřirozené entity, božstva v jorubském náboženství západní Afriky. Jsou zde přirovnáváni k římskokatolickým svatým.

Vlivem indiánů se v kuchyni používají určité druhy rostlin, ovoce, místních ryb a maniok. Portugalci ovlivnili gastronomii používáním cukru a vařením v hrncích a na kamnech. Z hlediska tradičního pití tu na každém rohu potkáte tradiční likér jménem cachaça, ze kterého se připravuje koktejl caipirinha. Dle Marcia je dobré do tohoto likéru přidávat med. Zajímavé je taky místní ovoce, což by byla kapitola sama pro sebe.

Setkala jsem se tu s mnoha odrůdami manga, jinde v Brazílii jsem už některé druhy neviděla. Marcio mě dále seznámil s ovocem siriguela, které jsem také nikde jinde nespatřila. Vypadá trochu jako kumkvát nebo oranžově zbarvená švestka a má kyselou chuť. Je to rostlina příbuzná kešu. Jednou Marcio vyskočil na zídku a ze stromu trhal hvězdicovité ovoce karambolu.

Jednoho dne mi Marcio půjčuje prorezavělé kolo a jedeme na projížďku k pozoruhodnému místu u pláže ve čtvrti Rio Vermelho. Je jím Casa de Iemanjá neboli dům bohyně Yemanjá. Má podobu jakési kaple, na jejímž vrcholu je socha samotné mořské královny moře Yemanjá neboli Dona Janaina, která svým zjevem připomíná mořskou pannu, jejíž dlouhé vlasy volně vlají ve větru.

Lidé ji tu uctívají, o čemž svědčí množství sošek a svíček okolo domu, zvláště u mozaiky symbolizující oko. Každoročně se tu koná slavnost na její počest, je pořádána rybáři místní rybářské kolonie a má tu velice dlouhou tradici. Vyplouvá odsud průvod mnoha lodí vezoucích květiny a jiné dary, které lidé pro bohyni přinášejí. Ulice čtvrti Rio Vermelho jsou plné těch, kteří sledují, jak lodě s dary odplouvají na širé moře.

Dary slouží pro potěšení královny moře v naději, že bude žehnat více a více rybářům. Jedná se o jeden z nejvýznamnějších veřejných náboženských projevů takzvaného Candoblé. To je náboženství, které se v Brazílii vyvinulo mezi černými otroky přivezenými do Brazílie ze západní Afriky během koloniálních časů. Vzniklo synkretismem neboli sloučením několika náboženství. V tomto případě mezi tradičním náboženstvím západní Afriky (zejména jorubského) a římskokatolické formy křesťanství.

Ve čtvrti Barra jsem na pláži shlédla zajímavou výstavu fotografií z této slavnosti. Samotné Rio Vermelho, kde se slavnost koná, je spjaté s mužem přezdívaným Caramura, který zde ztroskotal a podařilo se mu přežít a žít mezi indiány kmene Tupinambá. Tito indiáni se podíleli na výstavbě města. Další domorodou skupinou, se kterou byli Evropané v kontaktu, byl kmen tupi-guarani.

Z Rio Vermelho se vydáváme zpět a zastavujeme u majáku Farol da Barra. Každý večer se tu schází hlouček lidí, hraje se na kytary a zpívá. Kromě nich jsou tu i samostatní pouliční umělci, třeba holka předvádějící loutky, pán hrající na berimbau nebo malé černošské děti, které pletou růže či ryby z listů a nabízí je kolemjdoucím. Vzduchem poletují bubliny. Musím říct, že pořád je se na co koukat, člověk je v tomto pestrém městě zkrátka každou chvíli překvapen.

Cestovními službami – letenky, cestovní pojištění, pronájem auta, víza a ubytování – vás spolehlivě provede Letuška.cz.