Cestujete s námi – Sao Paulo

Šlo o poměrně rychlou akci, cestu jsme naplánovali na poslední chvíli, očkování proti žluté zimnici jsem si k údivu sester zařídila dva dny před odletem. Vrcholem bylo, když jsem v tu samou dobu zjistila, že můj spolucestující, kterého jsem vlastně moc dobře neznala, se nejmenuje Tomáš, ale Ondra.

Cesty i samotného letu jsem se docela bála, co vám budu povídat. Nebylo to však překážkou k tomu, abych se balila takřka pár hodin před odletem za bujaré rozlučkové akce u mě doma.

Sotva jsem v noci dosmažila poslední řízky, přistál před branou Uber a spolu s Ondrou jsme vyrazili na letiště. Nějak jsem v tom letu neměla kam dát ony mastné řízky, a tak se mi v zavazadle všechny rozsypaly do oblečení. Prostě taková ta cestovní klasika.

Odbavení proběhlo i navzdory covidovým opatřením velmi hladce. Problém jsem měla pouze se zabavením tekutého pracího prášku v zavařovačce od sušených rajčat. Naproti tomu lahvička od oliv plná jaru parametry splnila a prošla.

Cestou jsem se učila portugalštinu z mého narychlo sepsaného slovníku, rozděleného do několika sekcí. Nejvíce mi dala zabrat nejdelší sekce Krize čítající několik stran A4 vět typu: “Ztratila jsem se. Okradli nás. Poštípal mě jedovatý hmyz.” a jiné.

Nejprve jsme letěli do Amsterdamu, kde jsme přestoupili a letěli dalších 8 hodin do cíle, kterým bylo letiště São Paulo Guarulhos (GRU) jsme z důvodu časového posunu 4 hodiny dorazili v 18:00.

Před dosednutím letadla na pevninu jsme sledovali nespočet mrakodrapů a nekončící rozlohu města. Není divu, že se právem pyšní titulem největšího města Latinské Ameriky a zároveň celé jižní polokoule. Po výstupu z letištní haly jsem byla šokovaná místním tropickým klimatem. Vzduch byl opravdu jako ve skleníku či sauně! Vzali jsme si taxík a vyrazili k našemu ubytování, nacházejícímu se nedaleko centra ve čtvrti Liberdade, kde žije nejpočetnější koncentrace Japonců v Brazílii a zároveň i největší mimo Japonsko.

Při výstupu z auta jsem na zemi spatřila injekční stříkačku, odpadky a několik, jen tak pohozených uvařených vajec bez skořápky, což mě konsternovalo. Hostel Tenda byl v jakémsi činžáku, kde nás přivítal potetovaný mladík a ukázal nám náš pokoj.

Po chvíli jsme vyrazili na pivo, sedli si ven na plastové červené židle a pozorovali, co se děje. Nebyl to však moc hezký pohled. Doslova mě šokovalo množství narkomanů a bezdomovců, kteří se kolem potulovali. Často šlo o hodně mladé vyhublé lidi, kteří se svým vzezřením a pohybovými kreacemi připomínali roboty. Nikde jsem se s ničím podobným nesetkala. Samou roztržitostí jsem na místě zapomněla pas, který jsem si odložila na baru. Dobří lidé mi jej tam uschovali. Přejdeme ale k veselejším zážitkům dalšího dne.

Ráno jsme se vypravili prozkoumat centrum São Paula. Cestu nám lemovaly věžáky s graffiti a kolem jezdila auta Volkswagen neboli brouk, která byla dále vidět takřka po celé Brazílii. Došli jsme ke katedrále See, postavené v novogotickém stylu. Někteří ji považují za čtvrtou největší katedrálu na světě. Prohlídli jsme si vnitřek, jež zdobí vyřezávané motivy rostlin a živočichů (kávovníků, ananasu, pásovců).

Kolem katedrály na Praça da Sé - Sé bylo plno bezdomovců, sem tam byly k vidění i podomácku vytvořené stany, různé přístřešky a lidé ležící na matracích či kartonech. Pokračovali jsme směrem k tržnici.

Na ulici seděli na dekách prodejci a nabízeli vše, na co si jen vzpomenete. Šahali po nás podivnými vibrujícími věcmi a vzduchem poletovaly bubliny, které lidé vyfukovali z plastových koníků. Celkově to tam velmi žilo. Rušná atmosféra a křik místních člověka nabily. Proplétali jsme se davem až do tamní tržnice. Naskytl se nám tu pohled na prodejce tropického ovoce, zeleniny, ryb a všemožných mořských plodů a dalších zajímavých, mě mnohdy neznámých komodit. Výjimkou nebylo ani to, že jeden z prodavačů hrál na saxofon. Jiný ke mně zase přistoupil a nabídl mi plod rambulanu neboli dvousliváku ježatého. Plod vypadá jako ježaté liči.

Ochutnala jsem také místní specialitu pastel. Jedná se o tenkou placku plněnou například sýrem, ke které podávají hrstku miniaturních sáčků s kečupem. Je to v podstatě místní street food.

Odpoledne jsme se vydali do čtvrti Vila Madalena, kde se nachází takzvané Beco do Batman. Jedná se o čtvrť s hustou koncentrací takzvaného graffiti, které lemuje ulice. K Beco do Batman jsme přicházeli čtvrtí, která působila dojmem, že v ní žijí bohatí lidé. Po chvíli jsme narazili na sloup, z nějž čněly stovky ba i tisíce černých kabelů směřujících k domům. Po chvíli se před námi začalo vynořovat první graffiti. Narazili jsme tu na Homera, Boba Marleyho, všemožné postavy, obličeje, indiány a taky na samotného Batmana, který zde byl namalován v 80. letech. Od té doby zde začali místní studenti umění vytvářet další a další graffiti ovlivněné kubismem a psychedelií. Krom pomalovaných domů bylo na ulici k vidění například i auto pokreslené motivem zebry, osázené mnoha rostlinami. V některých místech lidé prodávali šperky, desky, oblečení, obrazy a jiné. Zaujal mě například šperk zalitý v pryskyřici, sestavený z barevných úlomků, které tvořily mozaiku. Výjimkou nebyl obchůdek uvnitř typického hipísáckého Volkswagenu a také galerie s abstraktně pestrobarevně pomalovanými schody.

Zpět jsme jeli Uberem, kde nám přívětivý řidič dal plno zajímavých tipů, kam se jít podívat.

Ráno jsme se měli v úmyslu navštívit tamní ZOO, vypravili jsme se tedy do centra, kde jsme hledali vchod do metra. Ujala se nás ochotná paní a doslova nás vzala za ruku a dovedla tím správným směrem. Vchod do metra vypadal dosti nenápadně, téměř jako obyčejný podchod.

Před vstupem do metra si koupíte lístek v podobě plastové kartičky, kterou vložíte do automatu, jež ji “spolkne” a poté můžete projít turniketem. Dojeli jsme na zastávku Jabaquara, kde nás hned po výstupu z metra zaujal místní trh s tropickým ovocem, zeleninou a dalšími potravinami. Poznáváme ledviník, karambolu, anonu, papáju, liči, chlebovník, arbutan, kaki, kiwano. Překvapuje mě placaté zelí, které si prohlížím za neuvěřitelného křiku stánkaře. Vybavila jsem se na cestu knížkou Plody dalekých krajů, kterou jsem narychlo zakoupila v antikvariátu, takže doufám, že poznáme i další plody.

Atmosféra byla neuvěřitelná, prodejci opravdu hodně křičeli, z plných plic. Byli až tak hlasití, že jsem měla chvílemi strach, že upozorňují na zloděje či řeší nějaký jiný problém. Potom mi ale došlo, že je to tak správně, že toto je ten pravý trh!

Ovoce i zelenina byly krásně naaranžované, stánky hrály všemi barvami. Ondra si k pití koupil mladý kokos.

Vydali jsme se směrem k ZOO, jenže jsme došli k jakémusi výstavišti, přes něž nevedla cesta dál, a bylo uzavřené. Dobří lidé nám poradili, ať se vrátíme zpět. Přímo před vchodem do metra stanice Jabaquara je stanoviště autobusu přímo do ZOO a máte tu možnost si rovnou zakoupit i lístky do ZOO a na cestu zpět.

V samotné ZOO jsme se několikrát ztratili a byli jsme velice zmatení. Pozorovali jsme mravenečníka, psa hřivnatého, medvědy, žirafy, kočkovité šelmy, různé druhy opic a také různé druhy ptactva – ibisy, tukany, papoušky, dokonce i opeřence, kteří se využívají jako hlídači u domů namísto psů. Zaujala mě krásná jezera s tyrkysově zbarvenou vodou, nad nimiž se skláněly stromy s pohupujícími se opicemi. Mě osobně nejvíce oslovily želvy, jak suchozemské, tak vodní. Dovedla bych je hodiny pozorovat, jak se pomalu posunovaly, což působilo velmi uklidňujícím dojmem.

Najednou jsme se ocitli v místě, kde jsem se cítila jako v opravdové džungli. Všude okolo byly mohutné, velmi silné stromy, na kterých rostly další a další rostliny, například rhipsalisy a různé druhy terestricky rostoucích orchidejí. Rostliny byly temně zelené. Člověk si pod nimi připadal jako trpaslík a měl pocit, jako by ho jejich energie úplně prostupovala. V přítmí pod nimi létal zvláštní, našemu čmeláku podobný hmyz.

Navečer jsme se vydali metrem na zastávku Paulista, kde se nachází Avenida Paulista, takzvaná ulice mrakodrapů. Měli jsme namířeno do muzea umění Museu de Arte de São Paulo (MASP), které bylo tou dobou však bohužel zavřené. Za vidění však rozhodně stojí, je v něm řada sbírek umění. V Brazílii jde o nejvýznamnější muzeum svého druhu. Sotva jsme vystoupili z metra, zaujal mě na ulici stánek se šperky. Jednalo se o usušené květy zalité v pryskyřici.

Vydali jsme se dál po ulici, pozorovali mrakodrapy a stánky s rozmanitými věcmi. Lidé, kteří suvenýry prodávali, vypadali vesměs jako hipíci a působili příjemným dojmem. Dávám se do řeči s postarším příjemně působícím pánem, který měl v kudrnatých vlasech barevnou čelenku a brýle s kulatými obroučkami. Byl velmi pestře oblečený, celý ověšený zajímavými šperky. Prodával různé výrobky z kůže a perleti zalité do pryskyřice. Kupuji u něj přívěsek vyřezávaný z perleti jako suvenýr pro moji mamku. Ptá se, odkud jsme. Čechy neznal, řekla jsem tedy, že naše země leží kousek od Německa, což už věděl. Sám pocházel z Amazonie od Manaus.

Vedle něj prodávala šperky z kůže slečna, která vypadala jako opravdová indiánka. Měla černé oči i vlasy, s ofinou střiženou do půli čela, tmavou pleť a ostré rysy v obličeji. Samozřejmě byla také oděna do hipísáckého oblečení a zdobily ji visací náušnice.

Míjíme hlouček zpívajících lidí, tancujících kolem ženy hrající na kytaru. Lidé prodávají všemožné suvenýry, od vonných tyčinek přes barevné rohožky, draky a žirafy sestavené z tenkých barevných součástek, výstřední oblečení, obrazy, desky, po letadla z plechovek. Kupuji dvě těžítka z pryskyřice. V jednom jsou zalité květy, ve druhém šiška. Vlastně toho kupuji víc, co vám budu povídat. Suvenýry, šperky a různé artefakty kupodivu nejsou ani tak drahé, ale i přesto dostávám vážné obavy, že delší pobyt na této ulici by mě finančně úplně zruinoval, a tak křičím na Ondru, ať mě krotí.

Najednou mě jeden z obchodníků začne ověšovat tyrkysovýma korály a ptát se, odkud jsem. Atmosféra na této ulici je opravdu skvělá. Někteří prodejci neměli ani stánek, spokojili se s dekou, jako například mladík, sedící na zemi a malující obrazy či pletoucí žena, sedící rovněž na zemi.

Mineme dredaře prodávajícího kaktusy a objevujeme další zajímavost, jíž je mladý kluk, který prodával podivné zámotky, které tvořily různé části bylin a okvětní plátky například růží. Slouží k zapálení, podobně jako vonné tyčinky. Ondřej mě upozorňuje a zasvěcuje do tajů prazvláštně oděného pána, který prodává dřevěné vyřezávané masky. Má na sobě typické vzdušné západoafrické oblečení, takzvané Bubu.

Nad stánky se krom mrakodrapů tyčí i stromy s křiklavě fialovými květy. Objevujeme i druh s ohromným a mohutným kmenem. Tu už vidíme nepřehlédnutelnou impozantně moderní stavbu, kterou je zmiňované muzeum umění. Kolem je prostranství skýtající krásný výhled na mrakodrapy s typickými graffiti.

Nahlížíme do obchodu, kde mě zaujala lahev s etiketou, na níž je polonahá dvojice ve víru tance. K mému potěšení se ukazuje, že se jedná o portské víno. Vracíme se v pozdních hodinách a druhý den ráno vyrážíme do půjčovny aut a na cestu směrem k vodopádům Iguaçu.