První let
Na svůj první let letadlem si pamatuji dodnes. Cesta z Bulharska přes Rumunsko byla velkým zážitkem pro mé šestileté já. Jedinou mojí starostí byla nutkavá potřeba sedět u okna. Nalepila jsem se na okénko a pozorovala svět pode mnou. V okamžiku, kdy se letadlo dostalo nad mraky, přesvědčovala jsem všechny okolo, že mohu poskakovat na obláčcích cukrové vaty a odrážet se od nich.
Překonávání Atlantiku
Po deseti letech jsem se vypravila na svoji první zaoceánskou cestu, tentokrát do San Franciska. Sice již skoro dospělá, zájem o místo u okna byl velký. Věděla jsem, že mraky mě neudrží, ale vzpomínka na dětské vnímání letu byla velmi autentická. Mojí starostí se stal zájem o vegetariánské jídlo na palubě letadla.
Ve dvaceti letech, když jsem se vydala prvně do Peru, sedadlo u okna měla zajištěné, vegetariánskou stravu také, jsem plně zjistila, co je to dlouhé cestování. Únava a vyčerpanost se dostavila a já na vlastní kůži prožila, že v letadle nedokáži spát. Byla jsem schopna se jakž takž poskládat na sedadle, abych měla pohodlí, ale spánek mi tělo neumožňovalo.
O rok později při cestě do Los Angeles jsem si prvně všimla, že někteří cestující sedí na jiných sedadlech, mají více místa a celkově více pohodlí. Zjistila jsem, že existují různé letové třídy a že moje ekonomická mi neumožňuje, abych seděla „tam vedle“.
Létám ráda, létám často
S dalšími a dalšími lety jsem přestala řešit sedadlo u okna, na dálkových letech byla vděčná za možnost objednat vegetariánské jídlo a při krátkých letech chtěla sedět v uličce, kde bylo alespoň o trochu více místa.
Když jsem v šestadvaceti letech hledala znovu letenku do Peru, napadlo mě se podívat na letenky vyšší třídy. Ve vteřině mi proběhla hlavou myšlenka: „Za co je někdo ochoten zaplatit o tolik více peněz, když do cíle dorazí stejně rychle jako já v ekonomické třídě?“ Celá situace mi nedávala smysl.
Na prahu třicítky jsem při plánování cesty do Indie již vybírala letenku podle počtu segmentů a typu letadel, které operují určitý úsek cesty. Chtěla jsem alespoň trochu eliminovat škody způsobené letem. K mému překvapení nejlepší kombinaci nabídla letecká společnost Turkish Airlines.
V následujících letech mě čekalo velké množství krátkých letů po Evropě, hlavně do Spojeného království, kdy jedinou mojí starostí byla cena letenky. Neřešila jsem věrnostní programy, vždy jsem letěla s nejlevnějším dopravcem.
Změna se blíží
V okamžiku, kdy jsem loni zakoupila letenku na ostrov Oahu, už na mě v emailu čekala registrace do věrnostního programu. Musela jsem využít toho, že jsem letěla tak daleko, proto jsem začala míle sbírat. Další nekonečný let, který jsem strávila se sluchátky na uších a sledováním filmů. Celkových 36 hodin bez spánku bylo úmorných. Vyčerpanost a únava byla nesnesitelná. Dostávala jsem se z toho dva dny po příletu.
Moji druhou cestu na Havaj jsem si moc přála absolvovat alespoň v kooperaci s již zaregistrovanou věrnostní kartou letecké společnosti, ale marně. Cenová nabídka byla bezkonkurenční, a tak jsem udělala registraci číslo dvě. 38 hodin bez spánku, dva dny jsem byla duchem nepřítomná, ale sluníčko a oceán byly zaslouženou odměnou.
Nečekaná Gruzie
Má poslední cesta do Gruzie, kterou jsem absolvovala znovu s Turkish Airlines, byla nečekaně změněna na business třídu. Dozvěděla jsem se to až na letišti a v ten moment jsem měla pocit, že mě cukrová vata v podobě mraků opravdu nadnáší.
Na zástupce Turkish Airlines jsem musela působit hodně komicky, protože jsem se necpala dopředu, nepředbíhala ve frontě, spořádaně čekala jako všichni ostatní. Čas strávený na letišti má své kouzlo a já si klidně počkám, vždyť nikam nespěchám. Odbavení zavazadla proběhlo hladce, můj kufr dostal prioritní samolepky a etikety a to samé i moje kabelka. Palubní vstupenka měla informaci ohledně prioritního odbavení.
Když jsem dosedla do svého sedadla, pohodlně se opřela a natáhla nohy před sebe, sotva jsem dosáhla na stěnu přede mnou. To bylo najednou místa! Všude! Nahoře, dole, po stranách. V ten moment jsem si přála, aby všichni mohli takto cestovat. Servis na palubě byl samozřejmě výjimečný. S vděčností jsem přijímala každý úsměv letušky, který poslala mým směrem.
Lounge
Po prvním segmentu v Istanbulu mě čekal malý dárek v podobě letištního salonku od Turkish Airlines. Čas na přestup se dá strávit i jinak, než jen chozením po obchodech a prohlížením si věcí, které si nekoupím. Našla jsem si pohodlné místo, rozložila svoji mobilní kancelář a využila čas a prostor k práci na svých projektech.
Za jak dlouho nebo jak?
Přílet do Tbilisi ve velmi brzkých ranních hodinách byl v pohodě. Oba dva segmenty jsem pohodlně seděla a byla schopna si let užívat. Spánek se nedostavil ani v tomto případě, ale tělo přesto bylo v daleko lepší pohodě, než jsem předpokládala. V ten moment mi došlo, že není až tak důležité, za jak dlouho do cíle dorazím, ale v jakém stavu cílové destinace dosáhnu. Díky zkušenosti v business třídě od Turkish Airlines nyní vím, jak velký to je rozdíl.